Mnozí z nás máme, ať už dobrovolně či nedobrovolně, rodinu obohacenu o zvířecí  přítulníky.

Pokud jsme je vychovávali od štěňátek, koťátek, pamatujeme si jistě důrazné rady majitelů chovu o tom, že než budou mláďata proočkována, nesmíme s nimi nikam mezi ostatní „zvěř“… a musíme být jako „rodiče“ ostražití…

Nikdo z nás nepochyboval o vhodnosti či nevhodnosti očkování…

A nikoho z nás nenapadlo rady veterináře zpochybňovat…

Možná svérázné přirovnání…

Ale proč máme strach o nenaočkované štěně a věříme plašivým (nebo splašeným?) serverům, kde nás utvrzují v tom, že není důvod bát se o neočkovaného kojence, kterého záhy vypustíme do divočiny?

Kde se v nás bere ta stoprocentní jistota, že si naše dvounohé mládě větvičku od hlíny v době výměny dentice nepokouše??

Psáno s nadsázkou. Pokouše cokoli a odkudkoli…a možná z něj vyroste přeorávač zahrad.

Viz text níže.

 

Nahlédla jsem na stránky veterinární. Poučné, věcné.

Identické příznaky, stejný původce. Kámoš Tetaňáček – pro ty co nečetli pohádku - smrdí mu zelené nohy..

 

Kdo jednou viděl zvíře postižené tetanem, pravděpodobně si zbytek života bude pamatovat, jak vypadaly klinické příznaky. Strnulé svaly, zejména šíje, toporná chůze, nepřirozeně nesený ocas, nezaměnitelný výraz tváře, takzvaný „risus sardonicus“, kdy jsou ústní koutky vytažené křečí do nepřirozeného „úsměvu“, uši postavené a k sobě stažené a zvrásněná kůže na čele. A v neposlední řadě přecitlivělé reakce až křeče, které vyvolává jakýkoliv silnější podnět, zvukový nebo světelný, ale i obyčejný dotyk. Mezi dalšími příznaky můžeme pozorovat výhřez třetího víčka či nadměrný výtok slin z tlamy, který je způsoben neschopností zvířete je polykat, z důvodu ztuhlosti hlavových svalů.

Toto onemocnění způsobuje bakterie Clostridium tetani, běžně se nalézající v půdě. Je to stejný původce, který vyvolává tetanus u lidí, ale i koní, kteří jsou vůči tetanu mnohem náchylnější, a jen málokterý chovatel koní proti tetanu své koně naočkované nemá. Psi jsou k této infekci všeobecně mnohem odolnější, ale existují určité faktory, které riziko zvyšují. Často tetanem onemocní štěně, které mění mléčné zuby za trvalé a vášnivě okusuje různé klacky, na jejichž povrchu se může nacházet právě Clostridium tetani.  Narušený povrch dásní je v tu dobu ideální vstupní branou infekce pro závažné a život ohrožující onemocnění. Nejčastěji postiženými štěňaty jsou němečtí ovčáci. Dalšími kandidáty pro onemocnění tetanem jsou psi, kteří se pohybují kolem koní, kde je riziko onemocnění zvýšené, a dále psi využívaní k norování, nebo prostě jen pracovití přeorávači vaší zahrady.

Bakterie se do těla zvířete dostává přes různá poranění, mohou to být velké rány, ale i drobné oděrky znečištěné hlínou. Drobné ranky v tlamě jsou častým místem infekce. K rozvoji infekce dochází přibližně za 5-10 dní, počáteční klinické příznaky závisí na místě poranění. V případě poranění na těle či končetinách se nejprve projevuje ztuhlost dané oblasti, pokud je poranění na hlavě nebo krku, pak častěji pozorujeme strnulou šíji a typický výraz obličeje a nadměrné slinění.

Úspěch léčby se výrazně zvyšuje při včasném zahájení terapie, tj. v době objevení se prvních příznaků. Například pokud má takový „divný výraz v obličeji“, nebo „nějak toporně chodí“… Pokud jsou již příznaky onemocnění rozvinuté, pes již není schopen polykat a chodit, pak je šance na uzdravení mizivá. Smrt nastává většinou v důsledku dechového selhání způsobeném ztuhnutím dýchacích svalů. Na přiložených fotografiích je štěně švýcarského ovčáka, které bohužel svůj boj s tetanem prohrálo po 9 dnech hospitalizace a intenzivní péče.

Proti tomuto onemocnění lze psa chránit vakcínou, první očkování lze provést ve věku tří měsíců s následným přeočkováním za dva až tři týdny. Doporučuji očkovat co nejdříve je to možné, aby v době výměny zubů bylo štěně již chráněno. Toto očkování by měli také zvážit všichni majitelé stájových psů. Léčba zvířete postiženého tetanem je velmi nákladná, časově náročná a jen zřídka končí úspěchem…

 

Bez dalšího mého komentáře.  K zamyšlení.

Haf!